Původně dřevěný kostel v Rumburku (snad zasvěcený Panně Marii) byl vystavěn před polovinou 13. století, nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1352. Kostel je zasvěcen sv. Bartoloměji, který je patronem Rumburku. Apoštol a mučedník byl podle středověké tradice stažen z kůže a posléze ukřižován hlavou dolů. Poskytuje ochranu řezníkům, koželuhům, zpracovatelům kůže, ševcům, krejčím, obuvníkům, knihvazačům, pastevcům a štukatérům. Je patronem, např. Arménie, Frankfurtu nad Odrou i Plzně. Svátek svatého Bartoloměje se slaví 24. srpna.

Kostel byl několikrát ve své historii vážně poničen požáry (1515, 1624 a 1744). Zásadní přestavbu městského kostela uskutečnil v roce 1545 majitel rumburského panství Georg von Schleinitz. Dnešní podobu získal kostel v letech 1746-1755 při barokní přestavbě. Latinský nápis u výklenku na severní straně kostela, kde původně stávala socha sv. Bartoloměje (dnes umístěná v kostele), odkazuje na opravu kostela ze sbírek dobrodinců roku 1874. V roce 1894 se kostel stal chrámem děkanským.

Počátkem 20. století se plánovala monumentální přestavba kostela sv. Bartoloměje. Do vypsané architektonické soutěže se přihlásili místní projektanti (např. Josef Hampel, Alois Köber a Wilhelm Müller), jejichž návrhy se dochovaly v Muzeu v Rumburku. Přestavbu se pro nedostatek finančních prostředků nepodařilo uskutečnit. Kostel sv. Bartoloměje je jednolodní, obdélníkového půdorysu, s pětibokým presbytářem, hranolovitou věží a trojboce ukončenou kaplí. Zařízení kostela je převážně pseudorománské. Zacharias Rudolf zhotovil roku 1806 věžní hodiny věnované rumburskými firmami.

Roku 1701 objednal majitel panství Rumburk, kníže Anton Florian z Liechtensteinu u vlámského malíře Anthoni Schoonjanse (1655 Antverpy – 1726 Vídeň) za 6 000 zl. nový oltářní obraz s motivem umučení sv. Bartoloměje. Významný barokní malíř A. Schoonjans byl autorem oltářních obrazů, portrétů, kreseb a fresek. Ve Vídni se stal dvorním malířem císaře Leopolda I. Působil také v Kodani a Berlíně, kde byl jmenován dvorním malířem korunního prince Friedricha Wilhelma I. Freskami vyzdobil jeho zámek v Charlottenburgu.

Historie varhan v kostele sv. Bartoloměje sahá do 19. století. Dvoumanuálový nástroj se třiceti znějícími rejstříky z roku 1923 pochází od drážďanské firmy Julius Jahn u. Sohn. Historie varhan je staršího data. Varhany byly roku 1923 vestavěny do novorománské varhanní skříně s původními 1 650 píšťalami staršího nástroje z roku 1874. Tento varhanní nástroj mohl pocházet od pražské varhanářské dílny Karla Schiffnera nebo albrechtické dílny Josefa Predigera. Stav nástroje byl hodnocen jako havarijní. Varhany v letech 2009-2010 restaurovala dílna Petra Stehlíka z Hodonína.

V hlavní lodi kostela se každý rok staví betlém. Polychromované betlémové figury o výšce 80 cm pocházejí z roku 1911. Vyřezány byly v Grödnerově údolí v Jižních Tyrolech ředitelem tamní řezbářské školy Ferdinandem Demetzem.

Až do roku 1572, kdy byl založen nový hřbitov (nyní park Přátelství), se kolem kostela sv. Bartoloměje rozkládal hřbitov. Existenci nejstaršího městského hřbitova připomínají náhrobníky na východní straně kostela z let 1681, 1682 a 1685.

Klášterní kostel sv. Vavřince v Rumburku byl srdcem kapucínského konventu sv. Vavřince v Rumburku. Nalézá se v centru města, v sousedství loretánské kaple Panny Marie. V rámci šluknovského výběžku je jediným novověkým klášterním kostelem. K jeho stavbě došlo v letech 1683-1685. Kostel byl vysvěcen 9. 4. 1690 litoměřickým biskupem Jaroslavem Ignácem ze Šternberka.

Pro stavbu kostela a kláštera byl kapucíny vybrán pozemek nedaleko zámku. Jeho polohu na okraji města považovali řeholníci za velmi příznivou. Byl vzdálen dvě stě kroků od nejbližších domů mezi silnicí do Lužice a dvěma cestami k zámku. Při stavbě kláštera a kostela sv. Vavřince se mělo původně využít stavebního plánu pátera Bruna Budějovického, jednoho ze čtyř řádových architektů české kapucínské provincie. V prosinci 1680 zhotovil P. Bruno plány ke stavbě kláštera v Zákupech, před tím pracoval i v Kolíně, Žatci a Opočně. Dokončení rumburské stavby se však již nedočkal, zemřel zde 8. 1. 1683. V Rumburku byly nakonec realizovány stavební plány dalšího kapucínského řádového stavitele pátera Georgia Monacensia z bavorského Mnichova (zemřel 20. 12. 1696 v Mnichově Hradišti), který se zúčastnil stavby kláštera, např. V Třebíci a Mnichově Hradišti.

Impuls k vybudování kláštera s kostelem sv. Vavřince dal dvorský úředník, diplomat a majitel panství Rumburk hrabě František Eusebius z Pöttingu (1626-1679). Příchod mnišského žebravého řádu do Rumburku měl být „poděkováním Bohu za zámožnost“. V závěti z roku 1662 zavázal své dědice pod hrozbou ztráty majetku vystavět kapucínský klášter pro dvanáct řeholníků. Barokní klášter s kostelem byl vybudován nákladem knížete Antonína Floriana z Liechtensteinu. Mobiliář kláštera a oltářní obraz v kostele sv. Vavřince hradil Pöttingův bratranec, hrabě Johann Sebastian z Pöttingu.

Výsledná podoba kostela byla ovlivněna regulemi Řádu menších bratří kapucínů (OFMCap. – Ordo Fratrum Minorum Capuccinorum), postavena byla prostá nečleněná stavba. Kostel sv. Vavřince má podélnou dispozici s boční kaplí sv. Antonína Paduánského a typickým kapucínským chórem za dřevěnou přepážkou. Na severozápadní straně k němu přiléhá patrová klášterní budova. Po dostavbě se kostel dočkal minimálních stavebních změn. Jediná generální oprava kostela se za vedení rumburského stavitele Josefa Hampela uskutečnila v letech 1913-1914.

Do roku 1950 je kostel sv. Vavřince byl spolu s loretánskou kaplí Panny Marie, křížovou chodbou a objektem Svatých schodů součástí kapucínského kláštera. Posledním rumburským kvardiánem (představeným) kláštera byl páter Mansuet (vlastním jménem Karel Ston). Po násilném zabrání a zrušení kapucínského kláštera v Rumburku 4. 5. 1950 při tzv. Akci K (klášter) byl kostel užíván církví československou, posléze pravoslavnou a od roku 1957 je opět užíván římskokatolickou církví. Objekt kláštera byl do roku 1961 využíván jako depozitář Okresního muzea v Rumburku. Od 70. do 90. let 20. století probíhala jeho celková rekonstrukce pro potřeby městské knihovny. Dokončena byla v letech 1991-1994.

V interiéru klášterního kostela je dochované původní vybavení, výzdoba a výmalba interiéru. Na hlavním oltáři visí obraz Umučení sv. Vavřince. Motiv představuje diakona Vavřince (230 – 258 po Kristu), patrona knihovníků, kuchařů a koželuhů, který byl umučen v Římě r. 258 na železném roštu nad horkým uhlím při pronásledování křesťanů římským císařem Valerianem. Obraz byl údajně pořízen ve španělsku hrabětem z Pöttingu. Autorství obrazu se připisuje španělskému malíři jménem Juan Fernandéz Navarette (1526-1579), není však dosud archivně ověřeno. V kostele byl původně umístěn obraz Obětování Krista v chrámu od malíře Antona Kerna (1709-1747), mistra saského a českého rokoka. Dnes je zapůjčen do Galerie a muzea litoměřické diecéze v Litoměřicích. Obrazy na bočních oltářích Nanebevzetí Panny Marie a Svatý František přijímající stigmata pocházejí z 19. století.

Pod hlavní lodí kostela sv. Vavřince se nalézá 16 m dlouhá krypta z roku 1683, v níž jsou uloženy ostatky 29 osob, pravděpodobně řeholníků a laiků z bývalého kapucínského kláštera a knížecího rodu Liechtensteinů.

Nad hlavním vchodem do kostela se nachází restaurovaná nástěnná malba mučedníka sv. Vavřince.

Loreta Rumburk je barokním klenotem severních Čech. Postupně restaurovaný areál zahrnuje loretánskou kapli, ambit a kostel sv. Vavřince a bývalý kapucínský konvent (dnes městská knihovna). Celoročně přístupná kulturní památka nabízí prohlídky, výstavy, koncerty i duchovní zastavení. Loreta má své vlastní webové stránky.

Loretánská kaple Panny Marie – Santa Casa (Svatá chýše) byla postavena z pískovce jako přesná kopie italského originálu. S výstavbou kaple započal roku 1704 Anton Florián, kníže z Liechtensteinu podle plánů císařského dvorního architekta Johanna Lucase Hildebrandta. K vysvěcení došlo 15. 9. 1707. V letech 1743 – 1755 se vybudoval ambit a průčelní obytná budova. Autor stavebních plánů není znám. Původní velkolepé stavební plány vytvořil Johann Lucas Hildebrandt. Knížetem Antonem z Liechtensteinu byly zamítnuty jako pompézní a příliš finančně nákladné. Péče o loretánskou kapli byla svěřena kapucínům z konventu u sv. Vavřince (1683 až 1950).

Rumburská Svatá chýše je kopií rodného domku Panny Marie v Nazaretu, v němž došlo k Zvěstování P. Marii o narození Spasitele, byl v něm vychován Ježíš Kristus a umíral v něm Josef. Jedná se o nejseverněji postavenou loretánskou kaplí Panny Marie. Úcta k Panně Marii byla spojena s řadou zázraků, které byly zaznamenány v loretánské pamětní knize.Pozornosti věřících se těšila zvláště pouť k Panně Marii Andělské z Porciunkule (2. srpna). V letech 1742 – 1915 do Rumburku počátkem srpna přicházela i procesí katolických Lužických Srbů. Milostná socha Černé Matky Boží Loretánské pochází z roku 1694. Kopii originálu z Loreta u Ancony posvětil papež Inocenc XII. Poutníci dále navštěvovali Svaté schody (Scala Sancta) s kaplí Kalvárie (1768 – 1770), symbolizující schodiště z paláce Piláta Pontského, které je dnes uctíváno v kapli naproti bazilice sv. Janů v Lateráně (San Giovanni in Laterano) v Římě. Po 28 stupních schodiště římského místokrále v Judsku vystoupal Ježíš Kristus pro rozsudek smrti. Odliv poutníků z Rumburku přinesl vznik poutního místa ve Filipově (1866) i potíže s překračováním státní hranice za 1. světové války. Poslední písemná zmínka dokládá slavnost Porciunkule roku 1961. Ke vzkříšení tradice došlo v 90. letech 20. stol.

Od roku 2014 je Loreta Rumburk jedním ze zastavení mezinárodní poutní stezky Via Sacra

Basilika minor Panny Marie Pomocnice křesťanů je významným mariánským poutním místem spojeným se zjevením Panny Marie dne 1. ledna 1866 a uzdravením Magdaleny Kade. Filipov je nejmladším mariánským poutním místem litoměřické diecéze a patří k významným sakrálním památkám Českého Švýcarska. V monumentálním poutním kostele se konají pravidelné česko-německé mše svaté a poutní bohoslužby, varhaní koncerty.

• Historie Filipovského uzdravení

Tam, kde nyní stojí bazilika, byla v roce 1866 jen louka. Vedle stál domek, v němž se 5. června roku 1835 narodila v německy hovořící rodině Kadeových dcerka Magdalena. Bylo to již druhé dítě této rodiny. Děti vyrůstaly sice v chudobě, ale měli pěkné dětství. To narušila smrt otce, když bylo Magdaléně 13 let. V devatenácti letech ji čekala další těžká rána, vážně onemocněla. Prodělala zápal plic a zánět pohrudnice, později i zánět mozkových blan. V únoru 1865 se jí na hrudníku objevily rozrůstající se vředy. Pečoval o ni nejen její bratr Josef a jeho rodina, ale také dva lékaři: Dr. Grülich ze saského Neugersdorfu a Dr. Ulbrich z Jiříkova. V listopadu 1865 oba lékaři prohlásili, že Magdalena trpí nevyléčitelnou chorobou a že brzy zemře. Z postele už nevstávala, když jí její bratr převazoval vředy na těle, upadala bolestí do bezvědomí. Kaplan z Jiříkova, František Storch, jí 21. prosince 1865 udělil svátost pomazání nemocných. Čekalo se, až ji milosrdná smrt zbaví utrpení.

O tři týdny později, v noci z 12. na 13. ledna 1866, nemohla Magdalena bolestí usnout. Její přítelkyně ze sousedního stavení, Veronika Kindermannová, jí onoho večera rozčesala vlasy, potom se obě pomodlily, načež Veronika usnula. Díky protokolu biskupské komise, můžeme však mít onu noc vylíčenou od samotné Magdaleny: „Najednou bylo v místnosti světlo, jasněji než za dne. Závěs u postele byl rozhrnut. Polekala jsem se. Šťouchla jsem loktem do Veroniky a řekla jsem jí: »Veroniko, vstávej, nevidíš, jak je tu jasno?« Veronika řekla: „Ale já nic nevidím.“ Před mou postelí stála postava zářící bílým světlem, se žlutou korunou na hlavě. Okamžitě jsem si pomyslela, že je to Matka Boží. Sepjala jsem ruce a začala jsem se modlit: »Velebí má duše Pána, můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.« Po těchto slovech jsem slyšela hlas, neobvyklý hlas to byl, jiný, než jakým mluví lidé: »Mein Kind von jetzt an heilt’s.« (Mé dítě, od nynějška se uzdravíš.) A v tom okamžiku postava zmizela a já už necítila žádnou bolest.“

Ještě téže noci Magdalena sama vstala z postele. Její nejbližší se velmi radovali. Druhý den ráno šla do pekárny pro chleba. Když místní viděli, jak zcela zdravá kráčí po vesnici, ptali se jí, co se stalo. Magdalena odpověděla: „Viděla jsem této noci Pannu Marii a ta mi řekla, že se uzdravím. A já jsem zdráva. Nic víc, nic míň se nestalo.“ Zpráva se okamžitě roznesla. Každý z okolí se chtěl osobně přesvědčit. Mnoho lidí přispěchalo do domku Kadeových a Magdalena musela každému opakovat, co se stalo. Brzy začali do domku chodit i poutníci ze vzdálenějšího okolí. V květnu 1866 byla světnice, kde se vše událo, Kadeovými vyklizena a vznikla z ní jakási provizorní kaple. Ze starého stolu byl zbudován oltář, na němž od rána do večera hořely svíce. Na místo, kde Magdalena viděla Pannu Marii, položili krásně vyšívaný polštář.

Další zázrak se zde odehrál o rok později, v době, kdy se blížilo první výročí uzdravení Magdaleny Kadeové. Osmého ledna 1867 se v tomto domku uzdravila Magdalena Langhansová z Jiříkova. Nemohla vůbec chodit. Příbuzní ji museli do domku přinést. Uložili ji na místo, kde ležela Magdalena Kadeová a nešťastná dívka, která 11 let ležela s pokroucenýma nohama, najednou vstala z lůžka úplně zdravá. Zvěst o zázračných uzdraveních se šířila. Poutníků stále přibývalo. Jiříkovský kaplan Storch vykoupil od Kadeových domek a rozhodl se, že na jeho místě dá postavit nejprve kapli, později inicioval i stavbu kostela.

Filipovské uzdravení Magedaleny Kadeové se událo přesně o čtvrté hodině ranní 13. ledna 1866. V těsném sledu po tomto zázraku byla ustanovena vyšetřovací komise, která události pečlivě prověřila, a to včetně výslechů zainteresovaných osob. Důležitým se jeví i svědectví obou ošetřujících lékařů, kteří nenašli přirozenou příčinu uzdravení. Filipov je jediným mariánským poutním místem které vzniklo v Čechách v 19. století.

Uznání událostí ve Filipově ze strany církve potvrzuje oficiální prohlášení hlavy Římskokatolické církve, papeže Pia XI, kterým povýšil zde vzniklý kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů na „Baziliku minor“. To s sebou samozřejmě nese zvláštní privilegia pro poutníky.

V kostele byla umístěna i postel, na níž ležela Magdalena Kadeová při oné lednové události. Magdalena Kadeová po svém zázračném uzdravení léta pracovala v jiříkovském starobinci. Dožila se sedmdesáti let a zemřela 10.12.1905. Samotné ostatky Magdaleny byly po důkladném průzkumu antropologa prof.Dr.Vlčka uloženy nedaleko vchodu do kaple. Socha Panny Marie, která dnes stojí na místě uzdravení, byla zhotovena podle Magdalénina vidění. Vytvořena je z bílého carrarského mramoru a náklady zaplatila polská hraběnka Raczynská.

Duchovní správa poutního místa byla roku 1885 svěřena otcům redemptoristům. V těsné blízkosti baziliky minor obývali klášter postavený v letech 1874-1885. Kolem roku 1930 byl Filipov jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst ve střední Evropě. Jenže po druhé světové válce občané německé národnosti byli z Filipova odsunuti. Češi, kteří sem přišli místo nich, už neměli k místu ten správný vztah a poutní místo upadávalo. To, že bazilika leží těsně u hranic, vyvolávalo také časté pokusy komunistických úřadů posunout linii uzavřeného hraničního pásma před kostel. Jakmile by se ale v této zóně bazilika ocitla, nedalo by se už zabránit chátrání. Od 50. do konce 70. let neopravovaná stavba prodělávala těžké období. V nové kráse se zaskvěla teprve díky snaze místního duchovního správce, patera Zdeňka Maryšky, který se rozhodl baziliku i kapli opravit.

Filipov je uklidňující oázou v dnešním rozbouřeném světě. Je také výrazným duchovním mostem mezi sousedícími národy. Vždyť nikde podél hranice se týden co týden nescházejí lidé z Čech a Německa ke společným bohoslužbám a modlitbám. Ty jsou zde konány každou neděli v 10.30 hod a to dvojjazyčně. Každý, kdo sem přijde, má možnost zamyslet se ve zdejším tichu nad svým životem, nad těžkostmi, které ho potkaly. Jen stěží najdete něco více povzbudivého, než místní poselství Panny Marie – od nynějška se všechno hojí…

  Původní, zřejmě dřevěný kostel sv. Jiří je v Jiříkově doložen roku 1598. Na přelomu 16. a 17. století byl ve správě luteránských kněží. Ve vsi, kde v 18. století prudce rostl počet obyvatel i domů, byl postaven nový barokní kostel, hřbitov a márnice. Stavebníkem byl majitel panství Šluknov Alois Thomas Raimund hrabě Harrach. Stavba kostela sv. Jiří probíhala v letech 1724–1728.

Smlouva na výstavbu byla původně uzavřena roku 1724 se stavitelem Niccolo Rossim z Mladé Boleslavi (zemřel 1726). Stárnoucí stavitel už objekt zřejmě nedokázal dokončit a nově vyhlédnutý Kilián Ignác Dientzenhofer se stavby vzdal roku 1725 ve prospěch svého nevlastního bratra Johanna Georga Aichbauera. Vysvěcení proběhlo roku 1729. Autorem původních plánů pro kostel v Jiříkově byl rakouský architekt Johann Lucas von Hildebrandt. Kvůli velké nákladnosti byly odmítnuty a kostel podle vlastních plánů postavil pražský stavitel Johann Georg Aichbauer. Postavena byla jednolodní podélná stavba s okosenými rohy a polokruhově ukončeným presbytářem, pravoúhlými sakristiemi a věží v západním průčelí. Loď byla sklenuta dvěma poli placek. Své vídeňské školení uplatnil J. G. Aichbauer zvláště u precizně řešené korunní římsy, která se projevuje v interiéru, tak ve výrazně profilované římse na vnějším plášti stavby. Autorem obrazu s motivem sv. Jiří na hlavním oltáři je zřejmě vídeňský malíř Dominik Kindermann (1739–1817), rodák z nedalekého Šluknova a autor řady oltářních pláten ve Šluknovském výběžku. Obraz znázorňuje sv, Jiří v okamžiku, kdy jej římský místokrál vyzývá, aby obětoval pohanským bohům.

Vnější podoba kostela zůstala s výjimkou věže v nezměněné podobě. Cibulovou báň poškodil nejprve požár v březnu 1840 a následně vichřice v roce 1868. Roku 1890 získala věž současnou jehlancovou podobu. V období 2. světové války byla do interiéru kostela sv. Jiří v Jiříkově přidána další kruchta a vybudováno podlahové vytápění včetně kotelny. V současnosti je již mimo provoz. Koncem 80. let 20. století se postupně začalo s potřebnou opravou kostela. V roce 1988 se nově oplechovala střecha hlavní věže a v roce 1990 opravila krytina hlavní lodi. V letech 1992-1994 se obnovila fasáda. V letech 2011-2012 a 2014 se obnovily vitráže s motivem sv. Alžběty a sv. Josefa. Vitráže z roku 1894 jsou signované firmou „Mayersche Kgl. Hof. Kunstanstalt München“. V roce 2014 se zahájila obnova bývalé barokní márnice (1729) poblíž kostela.

Křížová cesta v Jiříkově byla zřízena po obvodu bývalého hřbitova, rozkládajícího se okolo kostela sv. Jiří. 14 sloupků zastavení pochází z let 1817-1826. Obnovu křížové cesty uskutečnila v roce 2005 Římskokatolická farnost Jiříkov. Výklenky jednotlivých sloupků zastavení byly osazeny reprodukcemi obrazů pátera Siegera Ködera, kněze z Ellwangen v Německu. Moderně pojaté obrazy znázorňují 14 tradičních výjevů křížové cesty. Křížovou cestu po obnově znovu požehnal 22. 5. 2005 jiříkovský farář P. Pavel Tichý.

Johann Göttlich (1771-1843)

Čestný kanovník děkan a propagátor místního ovocnářství strávil coby jiříkovský farář na zdejší faře 38 let. Narodil se ve Cvikově, roku 1797 byl vysvěcen na kněze. Působil ve Sloupu, v Krásné Lípě, Šluknově a Jiříkově. Byl velmi zapáleným a fundovaným botanikem – floristou. Podnikal řadu výprav, při nichž botanizoval a sbíral přírodniny. Je považován za zakladatele ovocnářství v nejsevernějších Čechách. Byl pohřben na hřbitově u kostela sv. Jiří, v roce 1910 byla u hrobu umístěna pamětní deska. Pamětní deska je osazena na budově fary.

Počátkem 18. století patřila ves Staré Křečany majetkoprávně ke šluknovskému panství a z pohledu církevně správního k rumburskému farnímu obvodu. První kroky k vybudování kostela ve Starých Křečanech podnikl už Filip Zikmund hrabě z Dittrichsteinu roku 1688, kdy začaly být shromažďovány první prostředky pro stavbu kostelíka. Teprve nový majitel panství Alois Thomas hrabě Harrach vyhověl přání 2 000 poddaných ze Starých Křečan, kteří museli z nejvzdálenější usedlosti až půl druhé hodiny docházet do Rumburku na bohoslužby a za vyřízením svateb, pohřbů a křtů. Roku 1729 zahájil jednání s vrchnostenským úřadem v Rumburku a s biskupstvím v Litoměřicích. Starokřečanská farnost měla být vyčleněna z rumburského obvodu a ve vsi postaven kostel. Kromě vzdálenosti byl dalším argumentem pro vlastní kostel zvyšující se počet obyvatel vsi a možný neblahý vliv luteránského Saska. Povolení ke stavbě dřevěného kostelíka v obci získal Alois Thomas hrabě Harrach koncem března roku 1732, vydal ho litoměřický biskup Jan Adam hrabě Wratislaw z Mitrovic. Během jednoho měsíce, od 31. března do 9. dubna 1732 nechali majitelé panství v tichosti a rychlosti vystavět nevelký dřevěný kostelík. Stavitelem byl Johann Franz Mayer z Velkého Března. Výstavbu kostelíka barvitě vylíčila Natalie Brejchová (Brejchová-Steinová, N.: Zjánštěná item zjančená léta na Děčínsku. Okresní muzeum Děčín, Děčín 2001). K vysvěcení kostelíka došlo 21. dubna 1732. O den později se na novém hřbitově konal první pohřeb, o dva dny později první křest v kostele a 11. června první svatba. Prvním starokřečanským farářem byl v letech 1732 – 1757 Gottfried Haage, dosavadní zámecký kaplan ze Šluknova. Kostelík byl údajně zasvěcen sv. Barboře.

Stávající kostel sv. Jana Nepomuckého byl postaven v letech 1736 – 1741 majitelem panství Aloisem, hrabětem Harrachem na místě dřevěného kostelíka z r. 1732. Plány pozdně barokního kostela vytvořil pražský stavitel a zednický mistr Johann Georg Aichbauer ml. tvořící v okruhu vídeňského architekta Johanna Lucase Hildebrandta a pražského architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Malostranský rodák J. G. Aichbauer (1680 – 1737) mimo jiné vypracoval plány pro kostel v Jiříkově a Jilemnici. Návrhy architektury hlavního a bočních oltářů pro kostel ve Starých Křečanech vypracoval dvorní architekt Johann Lucas Hildebrandt z Vídně. Tesařské práce provedl dvorní tesař Josef Löffler z Prahy, stálý spolupracovník K. I. Dientzenhofera. Autorem obrazů na bočních oltářích je vídeňský malíř, rodák ze Šluknova, Dominik Kindermann (1739-1817). Celkem bylo za stavbu kostela, včetně fary, stodoly, stáje a zdí kolem svatostánku a fary zaplaceno 18 000 zlatých. Patronkou stavby kostela ve Starých Křečanech byla Marie Ernestina hraběnka z Dittrichsteinu, která ho bohatě obdařila z rent šluknovského panství a také hradila stavbu a materiál. Její manžel Alois Thomas hrabě Harrach dohlížel na průběh realizace stavby a ovlivňoval výslednou uměleckou podobu kostela.

Ve Starých Křečanech byla postavena pozdně barokní jednolodní stavba se čtvercovým presbytářem, sakristií a oratoří po stranách a hranolovou věží v průčelí. Hlavní loď je sklenuta českou plackou. Součástí kostela je krypta. Jedná se o variantu dobově oblíbeného stavebního typu, užívaného zejména pro venkovské kostely. Charakterem svého vnitřního prostoru dokládá kostel sv. Jana Nepomuckého důležité vývojové stádium venkovských kostelů (tzv. Landkirchen) v 1. polovině 18. století. Kostel tvoří spolu s budovou fary a márnice hodnotný celek, vynikajícím způsobem zapojený do krajiny. Kostel je rovněž cenný díky dochovaným historickým konstrukcím bez pozdějších znehodnocujících přestaveb.

Roku 2009 vydala Římskokatolická farnost Jiříkov za podpory Ministerstva kultury ČR, Česko-německého fondu budoucnosti a Obce Staré Křečany brožuru „Kostel sv. Jana Nepomuckého ve Starých Křečanech. Průvodce po stavební historii a uměleckém významu“ (ISBN 978-80-254-5852-5). Celobarevná brožura o velikosti 15 x 17 cm má rozsah 24 stran. Vydána byla nákladem 2 000 kusů v české a německé jazykové verzi. K dostání je v rumburské Loretě. Brožura obsahuje řadu barokních stavebních plánů i dobových a aktuálních fotografií. Popisuje samotnou stavbu kostela a seznamuje i s historií unikátních varhan z dílny Benedikta Matzeho z České Kamenice, příběhem starokřečanských zvonů, původem kostelního betléma od Johanna Herbricha ze Starých Křečan a podobou kostelní krypty. Vydání brožury se stalo součástí výstavního projektu „Architektonické návrhy Johanna Lucase von Hildebrandta“ o dosud neznámé podobě barokní architektury Šluknovska.